Azov - Drobná skvrna na skvělém pluku 


Nedávno jsem zaregistroval starší článek na Idnes,

Batalion Azov. Bojovníci ve stínu vlčí runy vytáhli do války o Donbas

Tento článek popisuje téměř romantický vznik jednotek Azov a jejich nacistickou minulost jako drobnou skvrnu na bezvýchodné situaci Ukrajiny a nutném řešení proti vzbouřencům na východu země. Mohlo by mě těšit, že mainstream připustil, že Azov byli ultra radikálové.

Bohužel tento romanticismus počátku války na Ukrajině nemůže být vzdálenější pravdě, stejně tak jako lež že na počátku bojovali proti Ruským vojákům a proruským vzbouřencům na východě země.

Nejlepší by bylo začít tím, že východ země nebyl radikalizován za Vlády presidenta Janukovyče a už vůbec není pravda, že by tou dobou vůbec existovala myšlenka na připojení k Rusku, jak se snaží článek naznačit, nebo vytvořit takový dojem. To je asi jedna z největších lží, kterou se nám snaží článek vnutit.

Počátek problému občanské války přišel s Euromajdanem a tak by bylo dobré si ho připomenout.

Majdan

Viktor Janukovyč zvolený v roce 2010 byl totiž regulérním presidentem i podle OBSE

Prezidentské volby na Ukrajině 2010

a byl presidentem celé Ukrajiny. Obviňování z toho, že je proruský, šlo dost těžko. Uměl dobře těžit ze své pozice jak z EU, tak u Ruska a s Putinem to prostě uměl, ale hájil zájmy Ukrajiny, což se projevovalo dobrou obchodní bilancí země a ještě ekonomickými výhodami, které pro svoji zemi získal, včetně levného plynu a dost dobré pozice Ukrajiny, když uvážím, že mu Rusko, za vše vlastně platilo. Včetně Krymu.

Největším nepřítelem lži je čas a jak už to bývá, tak ho od té barevné revoluce uplynulo dost na to, aby se jednotlivé fáze těch událostí rozkryli. Pravda je, že Janukovyč opravdu odmítl přístupové dohody s EU, ale to nebyl problém neochoty, ale podmínek, které EU nabízela a co za ně očekávala. Jistě že část země chtěla do EU, ale přesto zdaleka ne tak aby to vedlo Majdanu.

Podmínky, které EU nabízela, nebyli totiž vůbec tak milé, jak by si lidé mohli myslet. Rozebírat vše by bylo na dlouhý článek, ale jedna z věcí, kterou to provázelo, byl požadavek EU, aby cena plynu pro koncové spotřebitele na Ukrajině odrážela tržní cenu plynu v Evropě. To byl tak asi nejspornější požadavek EU, protože by pro poměrně velkou část Ukrajinců znamenal energetickou chudobu.

Protesty na Ukrajině samozřejmě byli a nacionalismus byl problém Ukrajiny už před Majdanem, ale né tak zdaleka tak moc, jak by se mohlo zdát. Strana Svoboda, která byla právě ukázkou těch Protiruských nálad a u nás by určitě nesla znaménko extremismu, v roce 2012 uspěla v parlamentních volbách se ziskem 2 129 246 hlasů, což bylo 10,45% a dělalo ji pátým nejsilnějším uskupení, ale nenesla hlas Ukrajiny.

Co byla chyba Viktora Janukovyče, že opozici podcenil. Protesty proti vládě právě byly spojeny s těmito lidmi a je to stejné jako věřit, že za normálních okolností by mohly síly jako milion chvilek pro demokracii v ČR udělat převrat.

Problém je, že i když protesty trvali poměrně dlouhou dobu, nijak to pozici Janukovyče neohrožovalo, takže se tomu muselo pomoct. Ten den se do celé akce zapojilo poměrně hodně radikálů a došlo k potyčkám, které následně vedli ke střelbě jak do civilistů, tak policistů.

Tehdy z toho byl obviněn Viktor Janukovyč a policejní jednotky Berkut. Otázka která byla opakovaně kladena byla, co by Janukovyč, takovou eskalací získal. Do té doby se vlastně nedělo vůbec nic, kromě hýkání pár demonstrantů a on se pokaždé snažil, vysvětli důvody, které ho k odmítnutí dohod EU vedli, proč tedy střelba?

Na Majdanu zabíjel maskovaný Berkut,
ukázala analýza videozáznamů

Přesto pochybnosti byli už tehdy:
Zpráva expertů se vyjadřuje i k podezření, že řadu mrtvých měli na svědomí odstřelovači. O střelbě snajprů do demonstrantů hovořila některá svědectví (později i prezident Porošenko) a řada obětí střelby měla perforovanou hlavu či horní část trupu.

Šetření není skutečně nezávislé a z řady důvodů je nedostatečně efektivní - problémem je nedostatečné financování, špatná dělba práce mezi policií a tajnou službou, ale například i obstrukce ukrajinského ministerstva vnitra. V důsledku těchto prohřešků zatím vyšetřování nepřineslo žádný podstatný pokrok, uvádí komise Rady Evropy.

Každý by chápal, že v takové situaci by střelba do civilistů vedla jen k eskalaci a ta by ničemu nepomohla, takže otázka proč k tomu došlo, byla dost na stole. Situace během vyhrocení byla velmi nepřehledná a událostí bylo více, ale jedna z nich byl i atentát na kolonu prezidenta Janukovyče. Tím nakonec argumentoval svůj útěk na Krym a následně do Ruska.

Zatímco tehdy by většina důvodů vypadala jako konspirace a nikdo nevěděl, co se doopravdy stalo, postupem času se věci bohužel dobarvovali. Jeden z velmi zajímavých momentů ukazoval na Gruzínce a Michaila Saakašviliho, který to v Gruzii od Ruska schytal, ale tato větev nebyla bohužel nikdy prošetřena.

Zásadní zvrat v událostech?

Našli se totiž přímo aktéři té střelby a to hned tři, respektive se sami udali. Hlavní důvody uváděli dva. Ten první, že se báli o vlastní život a ten druhý, že jen plnili rozkazy. Šlo o důstojníky gruzínské armády, Alexandra Revazišvili, Koba Nergadze a Zalogi Kvaratskhelia a svorně přiznávali, že byli najati Mamukou Mamulašvilim, pravou rukou gruzínského ex-prezidenta Michaila Saakašviliho, aby splnili „zvláštní poslání“ jako odstřelovači na Ukrajině.

Byl o tom natočen dokumentární film milánské TV Canale 5, který se jmenoval anglickým názvem Ukraine – The Hidden Truth. Důkazů bylo podstatně více. Těmi, které nejvíce potvrzovali fakta, byli letenky a nábojnice. Tragédii vzhledem k závažnosti bylo, že celá věc šla do ztracena a nikdy nebyla prošetřena. Kde jsou tito tři dnes, je těžké říct. Když uvážím, že se sami vzdali a ještě navíc nesli tak závažné obvinění, nechápu, proč to nebylo vyvráceno, nebo prošetřeno. Minimálně by mělo vést k obvinění za křivé svědectví, ale prostě jen zmizeli a celá věc v tichosti vyšuměla.

V ČR o tom byl drobný článek na Neviditelném Psovi:

UKRAJINA: Přiznali se k vraždě ...

Proč jsou tyto událostí tak důležité? Více než si myslíte, protože součástí propagandy, po sesazení Janukoviče, bylo i obvinění policejní jednotky Berkut, ze střelby do těch civilistů. Tato jednotka stejně jako armáda nesloužila Rusku, ale Ukrajinskému presidentovi, který byl regulérně zvolen.



Příběh Majdanu bohužel vedl silným nepokojům na východě země, a pokud někdo nechápe proč, stačilo by se podívat mapu z výsledku voleb roku 2010, kde převážně volili Janukovyče (modrá barva). V té době se ale o žádný separatismus nejednalo a armáda Ukrajiny, nebyla ochotna proti těmto demonstrantům bojovat. Proto byla státem legalizovaná původně samozvaná domobrana, která se tvářila jako občanské sdružení. To tvořilo základ jednotek Azov a ty byly vázány právě na Andrije Bileckyjho. Zajímavé je v příběhu také to, že se mluvilo o tom, že prapor Azov financoval oligarcha Ihor Kolomojskij, který se deklaruje jako žid, který pak následně financoval i kampaň presidenta Volodymyra Zelenskyjho, což velmi kontroverzně uzavírá kruh.

Zajímavý článek je o něm zde:

Kdo je Igor Kolomojský? od Casey Michel


Citace Casey Michel:
Pro veřejnost se však Kolomojskij snažil zachovat žoviální osobnost. Obtloustlý, často plný úsměvů, si Kolomojskij vysloužil přezdívku 'Benya', podle mazlivého, stejnojmenného kresleného lva ze sovětské éry. „Snaží se vytvořit obraz, že je laskavý dědeček a laskavý, zábavný starý muž,“ řekla mi Daria Kalenyuk, jedna z předních ukrajinských zastánců boje proti korupci.

Jiní viděli něco jiného: oligarcha se proměnil ve válečníka, který si uprostřed země vybudoval vlastní mocenskou základnu. "Myslím, že Kolomojskij je supernebezpečný," řekl později jeden americký diplomat. "Byl jedním z prvních oligarchů, kteří se začali chovat jako válečník."

Ale prapor Azov existovali už před majdanem. Byli to ultraradikálové a uznavači Adolfa Hitlera se vším co k tomu patří a ti již neměli problém proměnit občanské nepokoje ve válku, ale na začátku nebojovali s Rusy, jak se snažili přesvědčit, ale s obyčejnými civilisty a ti zdaleka nebyli v počátku pro připojení k Rusku, ale měli problém s Majdanem a s tím kam chce země směrovat.

Tvrdé potlačení těchto nepokojů těmito novými jednotkami vedlo k proměně těch nepokojů v občanskou válku a touze po samostatnosti.

Svědci: Ukrajinská armáda je jako dobyvatel. Pálí i do škol

Ukrajinská armáda a zvláště jednotky domobrany se podle nich chovají na východě Ukrajiny jako dobyvatelé. Rabují obchody i sklady s potravinami. Například ukrajinskou armádou obklíčený Luhansk se podle Lytovčenka podobá vybombardovanému a vypálenému městu Stalingrad za druhé světové války.

„ Jenomže Stalingrad srovnal se zemí německý wehrmacht, zatímco Luhansk - a nyní i ostřelovaný Doněck - ničí naše vlastní armáda. Jak třeba chápat to, že si ukrajinští tankisté jen tak pro zábavu či rozptýlení vybírají za cíle obchody a pálí do nich ze svých kanónů? Jak zdůvodnit rozstřílenou elektrárnu či vodárnu? Tohle na Ukrajině páchají jednotky, které si říkají ukrajinská armáda,“ protestuje Lytovčenko, sám někdejší expert protivzdušné obrany.

Ukrajinská armáda s národní gardou si zde vedou doslova odporně. Rabují obchody měst, která obsadí. Všude je po nich jako vymeteno. A to vše bez ohledu na staré lidi, kteří tak zůstávají o hladu. Jak říkám - vedou si víc než odporně. A lidé podle toho přirozeně posuzují politiku Kyjeva, kterou spojují se zmíněným bezohledným rabováním měst. Říkají, že nás osvobozují od separatistů, ale nejvíce tím trpí a hynou normální lidé.

Při operacích kyjevské armády nevychází Alexandr jako bývalý důstojník protivzdušné obrany z údivu. „Jejich vycvičenost je přímo zoufalá. Střílí po všem a salvami. Bez ohledu na to, koho mají před hlavněmi tanků či kulometů. Vrcholem všeho je, že se tihle strašpytlové baví tím, že střílejí do obchodů, aby si zřejmě upevnili sebevědomí a nás zastrašili. Co je tohle za válku? Nechceme žít v zemi, která nás zabíjí.“

Jednotky Azov, Aidar, Donbas a další

Problémem těchto jednotek bohužel, nebylo jen jejich nacionalistické smýšlení, ale spíše patologie té Války. Jejich strategie nebyla vítězství, ale často jejich způsob vedení války spíše připomínal snahu způsobit co největší ztráty. Jejich organizace byla sice špatná, ale o to byli krutější a sadističtější.

Na východě Ukrajiny často docházelo k útokům na civilisty a nebyla žádná zpětná kontrola, nad tím, jak tu válku vedou. Většina z nich nešla dobýt Východ Ukrajiny, ale spíše ukojit svoje Vášně po válce. To také lákalo podobně smýšlející z celého světa a tak kromě Ultranacionalistické scény Ukrajiny, začali postupně rozšiřovat jejich počty i nacionalisté, z celého světa.

Jejich řady doplňovala nacionalistická scéna, se zemí jako, Brazílie, Itálie, Spojeného království, Francie, Spojených států, Řecka, Skandinávie, Španělsko, Slovensko, Česká republika a Rusko, ale k praporu Azov se přidali i členové americké neonacistické teroristické skupiny Atomwaffen Division.

Současně diskutabilní bylo dvojí financování, kdy ta menší část příjmů plynula od státu, ale ta větší od oligarchů a často operace těchto jednotek pokrývalo více účelů a mísil se tam zájem jak národní, tak soukromý. Tomu odpovídala i řádka obvinění z porušování lidských práv.

Zprávy zveřejněné Úřadem vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) spojují prapor Azov s válečnými zločiny, jako je hromadné rabování, nezákonné zadržování a mučení. Zpráva OHCHR z března 2016 uvádí, že organizace „shromažďovala podrobné informace o vedení nepřátelských akcí ze strany ukrajinských ozbrojených sil a pluku Azov v a okolí Shyrokyne (31 km východně od Mariupolu), od léta 2014, bylo zdokumentováno hromadné rabování civilních domů, stejně jako cílení na civilní oblasti a útoky proti lidskosti, jako mučení a znásilňování.

Zakládající člen Azovu Andriy Biletsky, vůdce krajně pravicového Sociálně-národního shromáždění (SNA), v roce 2010 prohlásil, že „historickým posláním našeho národa“ bylo vést „bílé rasy světa v závěrečné křížové výpravě za jejich přežití“. Na toto téma bylo natočeno i několik dokumentárních filmů, veřejnoprávními televizemi ve Francii, Itálii, Švédsku i Německu.

Podle oficielních zdrojů by se mohlo zdát, že tento problém není podstatný, protože počet členů, kteří se přímo a oficiálně hlásili ke krajní pravici, by se mohl zdát malý, ale bohužel silně prorůstali do státních silových složek a na významných pozicích.

Tato uskupení silně přitahovaly zájem nacionalistických skupin ze zahraničí, protože zatímco v civilizovaném světě by se ke zbraním a prostoru ukojit své vášně dostali stěží, na Ukrajině měli poměrně silnou podporu a navíc nad těmito jednotkami nebyl dohled státu a ani žádná zpětná kontrola, protože zatímco je vláda s části financovala, od většiny jejich zvěrstev se distancovala.

To na východě Ukrajiny zesilovalo separatistické tendence a snahu se oddělit, protože to významně snižovalo už tak podlomenou důvěru k pomajdanové vládě. Úměrně tomu jak rostly ztráty civilního obyvatelstva, rostla nenávist k Vládě v Kyjevě a to snižovalo možnost urovnání konfliktu diplomaticky. Postupem času se konflikt zasekl na mrtvém bodě a už nebylo možno protesty potlačit, protože nedůvěra a nenávist mezi znesvářenými stranami už dosáhla svého maxima.

Jediným rozumným řešením bez významnějších územních ztrát by v té době, mohla být federalizace Ukrajiny a uznání jisté autonomie těchto oblastí. Bohužel přísun peněz a zbraní do tohoto konfliktu nevytvářel poptávku po takovém řešení. Jednou z hrozeb, která by plynula, z diplomatického řešení, naznačovala, že by se jednotky Azov mohli otočit i proti vládě v Kyjevě.

To tvořilo kruh potřeby financovat ten konflikt a současně ho udržovalo v patové situaci, což umožňovalo, těmto nacionalistickým jednotkám, vytvářet paralelní společnost v těchto oblastech a tvořilo konflikt nekonečným.

Na straně Kyjeva bylo palivem dodávky zbraní a peněz EU a USA. A na východě Ukrajiny, to udržovalo v rovnováze analogicky Rusko, což konflikt hluboce přenášelo za hranice Ukrajiny. Zatímco na straně Ruska, ten zájem byl logický, protože kromě toho, že Ukrajina je sousedící zemí Ruska a konflikt u jeho hranic jej znervózňoval, tak současně východ Ukrajiny byl s ním etnicky a historicky vázán. Zájem západu tento konflikt udržovat by byl otázkou spekulací, ale o udržení území nemohla být řeč, protože nenávist mezi znešvařenými stranami znemožňovala bez vyhrocení konfliktu udržet Ukrajinu celistvou.

Situace na Ukrajině, tak tvořila doutnající spor, který překračoval hranice Ukrajiny a ta byla pouze obětí tlaku vnějších sil. To tvořilo situaci velmi nepřehlednou a nebezpečnou pro celou Evropu, po celou dobu konfliktu. Dnes už se bohužel nedá vrátit na začátek problému a odstranit jeho příčiny a tak můžeme pouze doufat, že konflikt co nejdříve skončí a nepřesune se mimo Ukrajinu, ale zatímco zájem Ruska je poměrně zřetelný, tak zájem USA v celém sporu je neznámý. Otázka zní, jestli samo USA ví, čeho chtělo docílit.

Dobře to vystihl německý satiristický pořad Die Anstalt, který se zajímal o konflikt v Sýrii a hledal paralely těchto rozvratů v zemích na blízkém východě. Po zhlédnutí jistě najdete analogii s Ukrajinou a mělo by to vytvořit otázky, o co vlastně v tomto konfliktu šlo.



Doplnění:

V současnosti vyšel na seznamu článek ze dne 28.3.2022 a doporučuji jeho shlédnutí:


Pluk Azov: Elita ukrajinské armády, nebo „nový Tálibán“?


  |  trvalý odkaz  |  $star_image$star_image$star_image$star_image$star_image ( 3.1 / 137 )

<<První <Zpět | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | Další> Poslední>>